Religionskrisen in Böhmen am Vorabend des 1. Weltkriegs —  Franz Machs „Religion der Zukunft“ im Vergleich zu Emil Mario Vacano, Otto von Leixner und Max Steiner

Tématem monografie jsou polemické texty reagující na krizi náboženství způsobenou razantním vzestupem moderních věd na konci 19. století. Tyto texty přinášejí různé modely a koncepty toho, jak by náboženství mohlo obhájit svou pozici ve společnosti proti materialistickému pojetí světa.

Ústředním tématem práce je katolický teolog Franz Mach, který pod dojmem I. Vatikánského koncilu konvertoval ke starokatolicizmu. Jeho „Náboženství budoucnosti“ (Religion der Zukunft) monografie uvádí do kontextu prací Emila Mari Vacana, Otto von Leixnera a Maxe Steinera. Všichni jmenovaní autoři pocházejí z Českých zemí a byli katolicky socializováni. S menší výhradou to platí i pro Žida Steinera, který v Praze navštěvoval piaristickou školu a krátce před svou smrtí konvertoval ke katolicizmu.

Vacana je možné označit za předchůdce zkoumaného diskurzu, protože se působením katolické církve ještě nezabývá na vědecké bázi a pod vlivem filozofie života. Jeho řešení církevní krize spočívá v návratu k původnímu Ježíšovu učení, jehož uskutečnění Vacano viděl v prakřesťanských společenstvích. Vacanovo zaměření na osobu a působení Ježíše se stalo také základem Machova nábožensko-politického konceptu a Leixnerovy individualistické příručky. Oba jmenovaní přitom opírají své teorie o Kantovu etickou definici rozumového náboženství. Ta hraje přední roli hlavně u Steinera, který je díky ní schopen zvrátit nároky vědy na pozici náboženství.

Všechny texty v různé míře věří, že je křesťanství, osvobozené od teologických interpretací, schopné zastávat pozici univerzálního náboženství. Diskurz náboženské krize reflektuje jako specifická forma všeobecného vědomí krize převládajícího okolo r. 1900 složité společenské procesy vedoucí až k první světové válce, která otevřenou diskuzi o hodnotě náboženství ukončila.